Říjen 2014

Plánování

11. října 2014 v 15:37 | Aireis |  Můj svět
Otázka plánovaní je celkem složitá. Spousta věcí není potřeba plánovat, ačkoliv to spousta lidí dělá a naopak, spousta věcí, které by měli projít hlubším plánováním a rozvrhováním, se nechává ladem ležet, než příjde chvíle. Proč si pod touto otázkou většina lidí vybaví nepodstatné věci, jako jsou víkendové alkoholové dýchánky nebo co si dám dnes k obědu?
Toto je možná zárodek veškěrých problémů. Proč tyto plánované akce nebývají nejlepší a dokážou zklamat? Možná je to nerealistickým myšlením a očekáváním něčeho, co se nedostaví v takové míře, v jaké jsme chtěli. Možná tím, že vše netkví v pouhém plánování. V konečném důsledku samotná událost byla povedená, byla fajn, všichni se bavili, ale zahleděni do svých vlastních myšlenek a představ, jaké jsme to chtěli, jsme neviděli pravé kouzlo daného okamžiku.

Proč takovéto přesvědčení a očekávání nevrháme do věcí, které by v budoucnu mohly na nás mít nějaký vliv? Tím nemyslím ožrat se v sobotu, vyspat se s prvním co se namane a o měsíc později brečet nad čistým tampónem a pozitivním těhotenským testem. Nedokážeme rozpoznat, co si zaslouží plánovat a vkládat do toho určité emoce a naopak? Proč vkládáme svá očekávání z 90% do věcí, které si za týden nebudeme pamatovat? Do věcí, které vlastně můžeme uskutečnit i jindy?

Aneb konec mých myšlenkových pochodů, napsala jsem víc otazníků než svých myšlenek, ale ty jsou tak nudné, že snad ani nebudu plánovat jejich sepisování.

Co si tedy plánuji v blízké a delší době?

Udělat si certifikáty ze znakové řeči. Zdokonalovat angličtinu. Najít si po maturitě solidní praci. Našetřit dostatek peněz a jednosměrnou letenkou odletět do - mnou zatím přesněji nespecifikované - zemi v USA. Vzít si zde hypotéku s přítelem, pokud poletí se mnou - najít si práci a bydlet v podnájmu, pokud se do té doby rozejdeme. A abych nezapomněla - zúčastnit se většího pokerového turnaje a podstoupit rhinoplastiku.

A já vám říkám - tohle se stane. Bude to tvrdé, bude to těžké, bude to stát spousta úsilí, ale až se to stane, tak svým štěstím budu schopná naplnit Macochu.

Slavné osobnosti a jejich flámy

7. října 2014 v 20:30 | Aireis |  Můj svět
Vídáme je v televizi, slýcháme v rádiích, čteme o jejich intimnostech na každym koutě internetu nebo bulvárních novin. Nikdy jsem neměla velké štěstí na potkávání slavných a určitě nepatřím k pražanům, kteří k tomu mají velké předpoklady. Pouze mi bylo "dopřáno" je obsluhovat na rautu, který se konal po živém vysílání Českého lva.

Jistě tuto událost všichni známe - osobně vím pouze to, že je to velký meeting a přepatlaná událost udělování filmových cen - a hvězdičkama se nám to tu jen hemží. Musím říct, že se jednalo o jednu z nejzdlouhavějších a nejtrapnějších akcí, které jsem doposud za svou kariéru pingla na střední zažila. Ztratila jsem veškeré iluze o tom, že by slavné osobnosti měli nějaké osobní zábrany a snažily se bránit nenažraným novinářským supům ke slétnutí na večeři.

Na zemi jste mohli nasbírat spoustu zajímavých věcí - jídlo, střepy, odložené skleničky na schodech (které téměř řvaly: ,,Kopni do mě! On to někdo zamete.") až po sošky a šeky, které byly udíleny. Sem tam nějaký člověk zpitý do mrtva. Kozy Haliny Pavlovské rozvalené po celém barovém stolku, že se pod nima veškeré jídlo dokonale schovalo. Nemluvě o její zadnici, která se otáčela vždy do směru, kterým jsem chtěla v nejbližších 5 sekundách projít. Upocená a smradlavá podpaždí. Roden celý večer vyhlížel jak sup z kouta místnosti a pohrdavé pohledy Adamovské, kdykoliv jsem v jejím okolí nabízela jednohubky. Aha, nejspíš drží dietku.

Perličkou se stal ječící - namol opilý - vozíčkář, který se rozhodl protunelovat si cestičku k alkoholu v nejpřeplněnějším kuřáckém salónku a hlasitě dával všem najevo, že tu je - pokud jim zrovna vědomě nenajížděl na nohy.


Sečteno a podtrženo - obsluha slavných osobní se nijak neliší od obsluhy kopáčů silnic či kohokoliv jiného. Ačkoliv delší dobu přemýšlím nad tím, proč je u nás za slavného označován každý druhý.

Proč a koho hledám

6. října 2014 v 11:49 | Aireis |  Můj svět
Už dlouhou dobu se potýkám s hlubokou osobní krizí. Mám přítele. Poměrně dlouho a od poměrně brzké doby svého 'dospívání'. Dá se říct, že mám štěstí v neštěstí. Potkala jsem skvělého člověka, který mi svou lásku neustále dokazuje a mezi jeho největší důkazy patří jeho ochota se změnit. A když už změna, tak pořádná. Přestal kouřit, hulit a pije zcela výjimečně. Teď zpětně sám říká, že jen čekal na chvíli, kdy bude mít důvod přestat. Zde nastává problém. Oba jsme se pohybobali ve společnosti, kde se denně chodilo do klubů, utrácelo se za alkohol, marihuanu, chodili sbírat houbičky do lesa a byl zázrak potkat někoho ve střízlivě-vyhlížejícím stavu. Změna s sebou nesla také nezájem stýkat se s těmito lidmi. Náhle zjištění, že si s nima v podstatě nemáte co říct, ačkoliv je všechny máte rádi. Falešná představa toho, že lepší lidi už nemůžete potkat. A zážitky s nima prožité? Ztratili váhu a stydím se za ně, jelikož momentálně mám mnohem větší zážitek z přečtení kvalitní knihy.

Jádro věci.

Chci poznat někoho nového. Holku, kluka, mimozemšťana, pískomila. Kohokoliv, s kým si budu rozumnět, budeme budovat postupně své přátelství ať už vědomě či nevědomě. Doufám, že tento blog postupně ztratí svůj počáteční úmysl a díra ve mně se alespoň z části vyplní.

Něco, co mi přítel není schopný dát, ačkoliv se o to snaží.
Opravdového přítele. Kamaráda.